proč jsou občas chvíle, které jsou těžké.

26. 08. 2014 | † 30. 09. 2015 | kód autora: dV2

 Někdy člověk udělá věci, kterých lituje. Později ale zjistí, že nebyly zas tak na škodu. Ono všechno má svoje pro i proti. Člověk nemůže své nejvzácnější city dívat někomu, komu prostě nepatří. Je to, jako bych dávala drahé luxusní oblečení boháté lady.

Měla jsem ho ráda, opravdu..Ale ne tolik, abych mu to mohla každým dnem připomínat. Škoda, že si to vždy uvědomím až když je opravdu pozdě a já někoho raním. Doprdele kašlu na to, zlomené srdce kluků, kteří mě měli opravdu rádi, jsem tu řešila asi stokrát. Heh, celkem arogance, nevadí no. Už jsem si na to celkem zvykla.
Když vidím jeho nádherný úsměv, tak je jasným rozjasněním mých dnů. Okouzlil mě svou tajuplností a opatrností. Stačí aby kolem mě jen tak prošel, nebo seděl o stůl dále a já jsem v těch největších rozpacích. Najednou mi tluče srdce o milion procent více a já nevím, jak se mám chovat. Moje já se skryje před jeho nebezpečnou krásou a povahou někde do hloubi duše a zůstané jen..nic.. Zklamala jsem sama sebe. Místo toho, abych se snažila být upovídaná, vtipná a ještě k tomu okouzlující, jak to mívám většinou ve zvyku, tak sedím, tvářím se jako idiot a nevydám skoro žádnou hlásku. Jen tak zoufale sleduju jeho ohromně přitažlivé tělo. Jako když dítě pozoruje, jak mu kamarádi berou hračku zpoza rukou a ono si přeje ji držet a mít ji jen pro sebe. Prý, že tomu mám nechat čas, psal mi. Oukej, ale moje JÁ už je prostě takové, že čekat nedokáže a radši řekne ne a dá ruce pryč. Bojím se, že teď už stačí jen malinko a já už to psychicky nezvládnu. Ale na tohle myslet nesmím. Budu to zkoušet, pořád, pořád, pořád..!!

Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky laska-vztahy

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.